Jak
(ne)napsat článek pro odborný časopis?
Každá vědecká práce
probíhá v uzavřeném cyklu. Na začátku bývá obvykle snaha uspokojit nějakou
obecně známou a definovanou potřebu (např. jak zbavit lidstvo AIDS?). Jindy je
ale nutné, aby si vnímavý vědec skrytého a dřímajícího problému vůbec všiml a
uměl ho jasně pojmenovat (např. do jaké míry je možno používat uvolňujících
argumentačních strategií v odborném
medicínském textu?). V další etapě následuje sběr dostupných informací a
jejich vyhodnocování. Vědec se ujišťuje, zda už náhodou někdo před ním věc
nevyřešil, případně jakými cestami se už vydali a jak dopadli jeho neúspěšní
kolegové.
Po kratší či (spíše) delší inkubaci se (zřídka, ale přece) u našeho hrdiny dostaví osvícení v podobě nalezeného řešení (hypotézy). Rozechvělý učenec svou myšlenku uskuteční (např. v podobě experimentu) a následně ověří a otestuje. Když vše dobře dopadne, tak vědci nezbývá, než aby svůj objev vykřičel do celého vědeckého světa. Publikace nového řešení je nejčastějším projevem něčeho, čemu se odborně říká vědecká komunikace. Ta může mít samozřejmě různé podoby.
Základním typem je
písemná komunikace, roztříděná do jednotlivých žánrů. Jedním z nejužívanějších je právě původní vědecký článek, o
kterém bude ještě řeč. Patří sem ale i ústní komunikace – příkladem může být
např. vystoupení na vědecké konferenci, ale i jiné formy, např. vizuální
prezentace prostřednictvím posteru, nebo audiovizuální sdělení pomocí nějakého
multimediálního prostředku. Aby to
nebylo jednoduché, rozeznáváme ještě formální vědeckou komunikaci - tam se
většinou vědec natřásá a chlubí dosaženými úspěchy - a na druhé straně neformální (skrytou) vědeckou komunikaci. Sem
patří např. různá osobní setkání a
korespondence s vědeckými kolegy. Zde už někdy bývá učenec skleslejší a
svěřuje se i s tím, co se mu nepovedlo (paradoxem ovšem je, že i negativní
výsledek má z hlediska informatiky stejnou váhu jako výsledek kladný).
Jelikož hovoříme o cyklu,
obvykle ještě následuje vyhodnocení ohlasu publikované práce, které je po
případných korekcích nakonec završeno (když má vše hladký průběh) celospolečenským
přijetím vědcem navrženého a vyzkoušeného řešení. Původní potřeba je uspokojena,
kruh se uzavírá, nezbývá než zatleskat..
Výše uvedený cyklus musí být samozřejmě brán jako velmi zjednodušené schéma. To je zde ale uvedeno proto, že publikovaný odborný text sám o sobě je mnohdy zcela nesprávně prezentován jako „vědecká práce“, místo aby byl chápán jen jako jeden z mnoha článků stejnojmenného řetězu. Schéma také pro zjednodušení perzonifikuje a hovoří o jednom vědci – pořád totiž v našem mozku funguje stereotyp šíleného proplešatělého postaršího muže (je zajímavé, že si nikdy nevybavíme šílenou vědkyni) s malými brejličkami, v obnošeném plášti, zaneprázdněného mícháním barevných kapalin – místo abychom mluvili o vědeckých týmech, které ve skutečnosti v dnešní vědě hrají jednoznačný prim. Naše schéma také kulhá v tom, že vědeckou komunikaci není třeba vždy hledat na konci řetězu - může být přítomna v různých fázích cyklu vědecké práce. Dále např. i v tom, že řešení původně vůbec nedefinovaného problému není vždy výsledkem cílevědomého snažení – někdy se nabídne samo (ovšem pouze všímavému a připravenému) jako vedlejší produkt při pátrání ve zcela jiné oblasti.
Výsledkem úvodního
zamyšlení by ale mělo být připomenutí, že nepublikovaná
věda není žádnou vědou, výzkum, který není zveřejněn, neexistuje (1). Výjimkou může být záměrně utajovaný (např.
vojenský) výzkum, ale i tady to bývá jen otázka času, kdy jsou výsledky
publikovány a slouží jako východiska pro další vědecká bádání. Připomeňme si
např. vznik internetu, aplikace původně tajného kosmického výzkumu v oblasti
rozvoje telekomunikací (satelitní antény), biomedicíny (umělá výživa Herbalife)
atd.
Zatímco by málokterého žurnalistu napadlo psát o tom, že nějaký pes pokousal listonoše (za otištění by jistě stálo, kdyby tomu bylo naopak), vědecká komunikace je plná banalit o pokousaných pošťácích. Jsme zaplavováni statisíci článků, z nichž se dozvíme, že kdo kouří a hodně pije, tak si škodí zdraví, zbytečnými etologickými studiemi typu „Proč mravenci neradi spí sami?“, v nejlepším případě pak šokujícími novinkami o tom, že spermie ve vesmíru o něco rychlejí mrskají svými ocásky (3) (i když kdo ví, snad to jednou někomu k něčemu bude).
Odhaduje se, že jen 5-10 procent
publikovaných vědeckých prací přináší
skutečně nové nebo podnětné poznatky. Ostatní je v podstatě tzv. informační
šeď. Uvědomíme-li si navíc, že počet vědeckých publikací se v průběhu 20.
století každých 10-15 let zdvojnásobil (1),
což vedlo k ohromné informační explozi, měli bychom si pokaždé hned na
začátku položit sami sobě otázku: „proč vůbec píši tento článek?“(2).
Mezi objektivní příčiny záplavy informací patří stále se zvyšující počet vědců v rozvojových zemích, jakož i stále více se rozevírající vějíř nových, většinou interdisciplinárních vědeckých oborů (uveďme si např. množství klinických aplikací laseru v medicíně, zrod syntetického oboru psychoneuroimunologie atd.).
K subjektivním příčinám informační laviny řadíme přežívající
komunikační strategii typu „publish or perish !“ doprovázenou její latinskou
kolegyní „publico ergo sum“. Dnes už ale nestačí jenom bezhlavě publikovat,
vědci si uvědomují, že vědecké uznání si vyslouží hlavně ti, kteří dokáží
vzbudit zájem u svých kolegů –
uplatňuje se spíše strategie, kterou jsem si dovolil nazvat „to be
citable, or not to be ! (4)“.
Většina čtenářů těchto
řádků si možná klade otázku: „Mohu já,
„obyčejný“ obvodní lékař nebo „řadový“ ambulantní specialista vůbec něčím
přispět na oltář vznešené lékařské vědy?“ Stále totiž bohužel přetrvává
názor, že věda se dá dělat jenom na vrcholných centrálních pracovištích. To ale
není vůbec pravda! Dnešní nesmírně rozsáhlá, globalizovaná, provázaná,
interdisciplinární a hlavně neuvěřitelně rychle a dynamicky se rozvíjející
biomedicína dává nespočet příležitostí
k tomu, aby si vnímavý odborník na jakékoliv pracovní pozici všiml
nějakého buď zcela nového jevu či situace, nebo aby známý jev popsal
v nových souvislostech.
Možná, že právě váš nápad
(pokud skutečně stojí za publikování) je zatím neviditelnou částí ohromného
puzzle lékařské vědy, které nelze složit bez poznání všech sousedních dílků. Máte-li co sdělit (tedy znáte-li obsah, ale
i širší doménu problému), máte-li ověřeno, že to už neudělal někdo jiný před
vámi, publikujte ! Publikujte ale především proto, abyste komunikovali, nejen
proto, abyste byli (jen) citováni.(5)
Máme-li o čem psát – tedy známe-li obsah, je
třeba také zvážit, jakým způsobem to zveřejníme - musíme najít vhodnou formu. Již jsme naznačili, že písemná vědecká komunikace je podobně jako umělecká
nebo publicistická literatura realizována prostřednictvím řady různých
žánrů. Stanovit, kolik je vlastně typů
vědeckého diskursu, není dost dobře možné. Záleží na volbě klasifikačního
kriteria, hranice mezi žánry bývají neostré, celá soustava typů textů je
nepevná. A. Fowler k tomuto problému píše: „Žánry autora neomezují,
poskytují mu pozitivní podporu. Nabízejí prostor, relativně neutrální
prostředí, cestu, která usměrňuje zkušenost, když autor tvoří. Tím, že autor přijme pozvání žánru, není
problém jeho výrazu vyřešen, avšak dostává se mu vědění, jak lze množinu prvků
vhodně uspořádat.“ (6)
Cílem této práce není vypočítávat všechny existující žánry od abstraktu, referátu, kazuistiky (case
reportu) přes původní sdělení, přehledové review, disertační práci až třeba k
monografii atd. Při volbě žánru je nutné mít vždy na paměti, komu je publikace
určena. Důležité je připomenout si, že i když je obsah publikovaného sdělení prvotní, jeho forma může rozhodovat m.j. o
tom, jestli bude řešení daného problému ostatními odborníky vůbec nalezeno(!),
správně pochopeno a interpretováno, dokonce i o tom, jestli bude citováno!
Skutečnost, že např. většina vědeckých
článků má podobnou strukturu, usnadňuje jejich čtení a hodnocení.To je důležité
zejména u začínajících autorů. Je pravda, že známe i příspěvky geniálních
vědců, kteří si s formální stránkou práce hlavu vůbec nedělají – ti si to
ale buď mohou pro svoji popularitu dovolit, nebo k porušení zásad mají
zvláštní důvody. Je tu možné opět zmínit analogii např. se strukturou
klasického antického dramatu. Ta sestává z expozice, kolize, krize,
pokračuje přes peripetii, katastrofu až k očistné katarzi. Třebaže si to
na první pohled vůbec neuvědomujeme, téměř všichni dobří a uznávaní dramatici
toto schéma dodnes ve svých dílech dodržují. Divák (či posluchač) už je na to
zvyklý, a proto (podvědomě) nelibě nese, když je zavedený postup nějakým
avardgardním „neformálním“ umělcem buď z neznalosti, nebo záměrně (ale
nesmyslně) narušeno.
Jednou z forem, na kterou se nyní zaměříme, je klasický odborný lékařský článek, publikovaný v biomedicínském periodiku. Jde o žánr poměrně pružný, přesto má některé obecné charakteristiky.
Jak napsal M. Špála (7), vzhledem k tomu, že prvotní
písemná komunikace mezi vědci se uskutečnovala prostřednictvím dopisů, písemná
forma vědeckého sdělení si i po třech stoletích v základě ponechala členění
jako v dopisu, tj. na úvod, stať a závěr. Současná struktura písemného
zveřejnění nově zjištěných poznatků
v odborném periodiku se ustálila zhruba před sto lety a je v obecných
rysech společná všem vědeckým oborům. Vycházejí z ní i doporučení a redakční pokyny pro autory,
které jednotlivé redakce čas od času zveřejnují - viz např. : Praktický lékař, 81, 2001, Suppl.1, s. 31.
Vzhledem k postupující
globalizaci v oblasti vědecké komunikace se budeme držet osvědčeného schématu,
používaného zejména v anglosaské literatuře pod zkratkou TAIMRD (1)
Title: titulek je velmi
důležitá část celého článku. Každý
zelinář si dává záležet na tom, aby v regále s rajčaty byly ty nejlepší
kousky nahoře na očích zákazníkům. Podle nich často usuzujeme, jestli si
koupíme celou hromádku. Jde ale o to, aby název práce naopak nesliboval mnohem
více, než číní její skutečný obsah. C. Sorensen takový nešvar nazývá „polským
balením“(8).
Je třeba zejména uvážit, že jedna ze základních rešeršních metod
je založena na vyhledávání klíčových slov v titulku. Ideální je, když titulkem vyjádříme obsah celé práce –
např. „Transplantace jater pro akutní jaterní selhání“. Vyhýbáme se
beletristickým prvkům a pokud je přece jen použijeme, např. u práce určené širší odborné veřejnosti, snažíme se i tady,
aby alespon někde bylo obsaženo klíčové slovo: „Bolestně smutná nálada aneb
co je to deprese a jak se léčí.“
Zcela cíleně můžeme výjimečně použít i provokativní otázku – např. : „Připustíme
informační eutanázii?“ (etička H. Haškovcová jistě u posledního příkladu zvedá
obočí, anesteziolog K. Cvachovec rovnou hůl).
Abstrakt: souhrn je vůbec
nejdůležitější část publikace. Je to jakási miniatura celého článku. Pokud
publikujeme v monitorovaném periodiku, bývá abstrakt převzat do velkých
medicínských bibliografií (např. MEDLINE) a tím prakticky obecně zpřístupněn.
Snažíme se se psát věcně, přehledně, vyjadřujeme se pokud možno kvantitativně.
Uvedeme to podstatné z oddílu Results.
V abstraktu nesmí být obsaženo to,
co není ve vlastním textu článku.
Abstrakt může v některých případech nahradit primární dokument. Ze stejného důvodu jako v předcházejícím textu se snažíme do abstraktu propašovat všechna důležitá klíčová slova – usnadní se tak nalezení vašeho článku při jeho budoucím fulltextovém vyhledávání vašimi kolegy.
Key words a zejména tzv. deskriptory MeSH, které slouží k indexaci
dokumentu (a nahrazují dějinně starší anotaci) se uvádějí navíc samostatně,
jako obligatorní a nedílná součást abstraktu.
Introduction: úvod – jak sám název
napovídá, uvádí do celé problematiky. Popíšeme, na co jsme ve své práci
navázali, proč jmte se do řešení problému vůbec pustili, co je cílem našeho
výzkumu (který je samozřejmě nesmírně důležitý pro blaho celého lidstva).
Můžeme zmínit hypotézu, z které jsme při řešení problému vycházeli.
Results: Výsledky – sem patří přehledně
zpracované rezultáty všech pokusů a pozorování. Využíváme zejména prostředků
vizuální komunikace – tabulek, grafů, statistik. Zvláště dnešní mladá generace vědců totiž vyrůstala
v informačním prostředí, které je mnohem více založené na optickém
vnímání, kterým získáváme přes 90 procent podnětů (začíná to u dětmi oblíbených
comicsů, všudypřítomných značek a piktogramů, oblibě počítačových a televizních
obrazovek, také nejčtenější tituly novin dnes připomínají spíše obrázkové
leporelo). Chceme-li někoho přesvědčit o své vědecké pravdě, musíme mu to také
umět vhodně naservírovat a zafixovat do optické paměti. Třebaže je to nesmírně
těžké, uvádíme i výsledky, které nepodporují naší hypotézu. Jednak je to
mravné, jednak to paradoxně přispěje evaluaci validity naší práce ze strany
kolegů odborníků. Důvěryhodnost je totiž kamarádka k nezaplacení.
References: neboli citované
informační zdroje. Uvádíme české i zahraniční autory, kteří mají nějaký
významný vztah k probíranému problému a z jejichž prací jsme čerpali
nebo přímo citovali. Ze seznamu by mělo být na první pohled patrné, jakou
pozornost jsme věnovali přípravě řešení – jak jsme obeznámeni s dosavadním
stavem v daném oboru, jaký prostor věnujeme i opozičním názorům, atd.
Formální úprava citací vychází z požadavků redakce, která by se měla zase
řídit příslušnou normou. Vzhledem ke globalizačním tendencím už dochází ke
sjednocování praxe na celém světě (9).
V časopise Praktický lékař je např. preferován systém abecedního řazení
autorů s číselnými odkazy v textu. To bylo nutné v minulosti,
kdy se pátralo v lístkových katalozích. Dnes už ale hledáme fulltextovou
metodou v elektronických
katalozích. Stálo by proto za úvahu (podle řady zahraničních vzorů) připustit i
metodu logického číselného řazení autorů tak, jak jsou v textu postupně
citováni – bez ohledu na abecední jmenné pořadí .Ostatně platná norma ČSN ISO 690 (01 0197) tento způsob fakultativně umožňuje (10).
Kromě těchto (spíše kánonických než obligatorních) částí
klasického článku existují i další doplňující části, jakými jsou např. seznam použitých zkratek, poděkování
(Acknowledgements), dodatky (Appendix).
Existují také zvláštní kratší formy článku, jako např. krátká sdělení (Brief Communication, Short
Communication, Letter, Note). Ty se většinou zabývají jenom nějakým
jednodušším vybraným aspektem širšího problému, kladně či záporně reagují na
jinou vědeckou práci, případně se snaží zajistit prioritu objevu, který bude
později ještě podrobně popsán.
G.B. Shaw kdysi na tuto otázku odpověděl zcela jednoduše: vlevo nahoře. Věc ale vůbec není jednoduchá. Učenec pocházející ze semitské oblasti by např. tomuto doporučení vůbec nerozuměl. Musíme si také umět přiznat, že mnohý prvotřídní odborník a tvůrčí vědec nemusí být současně nadán schopností také dobře publikovat (komunikovat vůbec). Napsat dobrý vědecký text je umění svého druhu.
Je až s podivem, že ani
po třináctileté školní drezúře v oblasti českého jazyka (kde jsme se jistě
učili mnohem víc než jenom to, jak
vyplnit složenku a napsat, co se nám v létě přihodilo na skautském táboře)
není řada jinak nadaných odborníků schopna stručně a jednoduše napsat, co
vlastně vůbec dělá. Z. Šesták v této souvislosti píše: „Neznalost komunikační techniky (a věda
samozřejmě není nic vznešeného, je to jen řemeslo vynikajícíh mozků a obratných
experimentátorů) zpozdí rozšíření
informací z vědeckého výzkumu, často neumožní obhájit prvenství objevu.
To je ovšem chyba. Proč má mladý vědec zbytečně ztrácet čas a možnosti?“ (1)
Mladý vědec (a ten starší zvlášt) by si také měl připomenout slova A.C. Darwina: „Ve vědě získá důvěru ten, kdo přesvědčí svět, ne ten, koho ta myšlenka napadla jako prvního“. Přesvědčit můžete ale jenom toho, kdo vám porozumí. O srozumitelnosti ve vědě zase prohlásil A. Einstein: „Věci skutečně nerozumíte, když ji neumíte vysvělit vlastní babičce“.
V oblasti vědecké
komunikace mají značný náskok američtí vědci. Ne, že by jejich střední a vyšší
školství bylo jako takové na vyšší úrovni než u nás – znalci vám řeknou, že je
tomu někdy právě naopak. Americké školy však učí nejenom poznatky sumarizovat a
memorovat, ale také s nimi obratně pracovat. Slohová cvičení, eseje a
umění diskutovat a obhajovat své myšlenky jsou tam naprosto běžnou a
nenahraditelnou součástí výuky jakéhokoliv předmětu. Kudy ale pro našince vede
cesta ven?
Napsat první článek je nejtěžší.
Je-li začínající vědec vtažen do „zavedeného“ výzkumného týmu, postupně si může problematiku vědecké komunikace „osahat“ a s pomocí zkušenějších kolegů překonat i počáteční nezdary. Jak má ale postupovat solitér? I když jsme se už zmínili, že věda je dnes otázkou týmů (bohužel i proto bývá na rozdíl od umění často velmi, velmi neosobní), nesklouzávejme do druhého mýtu. Také tvůrči jedinec může v dnešní vědě najít svoji parketu. Všechny problémy totiž není třeba řešit týmově. A pokud jsou řešeny týmově, stejně v tomto kolektivu prakticky vždy existuje nějaký celkový editor společné práce.
Publikační gramotnost (good publication practices) si můžeme
osvojit například napodobováním stylu
(nikoliv obsahu) úspěšných autorů. Předlohou by měl být nějaký uznávaný
článek, nejlépe ze stejné domény o jaké chceme psát. Tato metoda obnáší
nebezpečí ve výběru vhodného článku. Existuje řada obsahově podnětných prací se
slabou strukturou, nebo stylistickými omyly. Na druhé straně, někteří matadoři
jsou natolik známí, že si mohou dovolit ozvláštnovat svá dnes už vyčpělá moudra
netradiční strukturou. Kopírováním
takových perel vznikne většinou karikatura. Někdy nezbývá, než zvolit
inkrementální postup a držet se odpočátku výše uvedené a osvědčené „osnovy“
článku.
Pokud se rozhodneme pro formu odborného článku,
měli bychom mít na paměti, že musíme
psát pouze o jednom tématu. Řešíme-li současně dva, navíc nesouvisející problémy, je lépe napsat dva
různé články. Mějme na paměti, že špatná argumentace o věcech, které nejsou
ústředním zájmem autora, může snížit celkovou věrohodnost článku. C. Sorensen (8) v této souvislosti píše: „máte
potencionální výhodu výběru bitevního pole. Vy určujete, o čem budete
diskutovat“. Dále dodává, že je třeba, abychom se drželi jediného ústředního
bodu, protože je větší šance, že si kolegové náš článek zapamatují, budou ho
tedy brát v úvahu a doporučovat jiným. C. Sorensen ještě trefně poznamenává: „strkat krk do více než jedné gilotiny, to
není dobrý nápad.“
Publikování článku
není nutno uspěchat, ale není možné s ním také příliš otálet. Známý pražský
patolog H. Šikl v jednom ze svých poválečných metodických návodů (11) radil začínajícím autorům, aby
„upustili od přílišného spěchu ….nic se
nestane, uložíme-li hotovou práci na nějaký měsíc do zásuvky“. I když byl H.
Šikl samozřejmě veden dobrým úmyslem – po napsání článku je třeba určitého
časového odstupu a je třeba hotové dílo před odevzdáním do tiskárny také
recenzovat – několik měsíců strpení ve vědě bylo možné v roce 1947,
nikoliv na prahu 3. tisíciletí.
Velká diskuze se
dnes vede o tom, do jaké míry patří do
vědeckého textu expresivní a emocionální prvky. Ty byly donedávna tabu pro
vědecký styl ( který byl považován pouze za neosobní nástroj předávání faktů a
potlačování subjektivních názorů), připouštěly se jen u stylu popularizačního.
Sama interakční povaha vědeckého textu však často vede k používání
subjektivních prvků, jakými jsou např. různá uznání, díky, žádosti a výzvy, ale
i kritiky, zpochybnění a obvinění. Přirovnání nebo metafora také umožňují vědeckému
poznatku putovat do širších, interdisciplinárních kontextů(6), což je zvláště u biomedicíny velmi důležité. Ohromná konkurence
vědeckých textů navíc nutí autory ke snaze zaujmout – např. i za pomoci
nějaké uvolňující argumentace. Současný
vývoj vědeckého stylu ve světě je proto poznamenán určitým odklonem od
neutrálního, objektivního a neosobního projevu. Platí to nejenom pro jednotlivé
texty, nýbrž i pro celá periodika. Stačí si např. vedle sebe položit náš
stavovský Časopis lékařů českých a porovnat s jeho mnohem zajímavějším a
poutavějším americkým protějškem, časopisem JAMA (a můžeme se domýšlet, které
články jsou „vědečtější“ a „odbornější“.)
S obrazností a
jinými prvky strategie uvolňení je však
třeba nakládat velmi opatrně. Výklad je možno uvolnit, nikoliv však
trivializovat. Nesmí být také příliš familiární (čtenáře přece bereme vážně).
Šance pro užití takového způsobu komunikace nejsou ve všech oborech stejné
(kdyby např. šéfredaktor nejmenovaného nejlepšího českého medicínského odborného
časopisu :-) nebyl psychiatr, ale dejme tomu úzce specializovaný odborník na
tyreoideu, možná, že by mohl neomezeně používat jediného expresivního termínu
„vole“).
Základním předpokladem jakéhokoliv komunikačního stylu je ovšem potřeba
dobře ovládat mateřštinu. Pro účely tohoto článku není možné vyjmenovat všechny
prohřešky a stylystické chyby od vybočení z vazby (pan starosta koukaje
z okna, kráva ho kopla), přes směšování a spřahování vazeb, větnou spodobu
atd. až k různým pravopisným hrůzám (děvčata si dali vepřoví řýzek).
To všechno už jsme se měli dávno naučit ve škole. Kdo to nestihl, ten
si musí celý text odborného článku nechat před publikováním jazykově
upravit. To už jsme se ale dotkli problematiky
Podaří-li se autorovi (autorům) konečně „položit poslední tašku na střechu“ a dopsat celý článek, ještě zdaleka nemusí být vyhráno. Musíme mít na paměti krutý fakt, že redakce kvalitních periodik zamítají (nikoli pouze vracejí k přepracování) více než pětinu, velké vědecké týdeníky Science a Nature dokonce 85 procent došlých rukopisů! (1) Pokud článek přináší od počátku „šedé“ informace, je jeho osud obvykle zpečetěn. Málokdy pomůže „cirkulační“ kolečko po příbuzných redakcích. Co když je ale obsah (poměrně) v pořádku a práce má spíše formální nedostatky?
Tady pomůže jen to, když je článek před
odevzdáním podroben důkladné kontrole. Patří sem zejména autorecenze (po
určitém časovém odstupu) samotným tvůrcem textu a posouzení (peer review)
kolegou buď z blízkého autorova okolí, nebo vzdáleným odborníkem, na jehož
úsudek obvykle daný tvůrce dá.. U pojmu peer review se chvíli zastavíme. Tento
termín se doslovně těžko překládá, protože angličtina je známa svojí
homonymitou. Jedna z definic hovoří o tom, že peer review je proces, který zahrnuje
nezávislé posouzení technické nebo vědecké podstaty výzkumu odborníky (v tomto smyslu vrstevníky), kteří jsou znalostmi a kvalifikací rovni tomu výzkumníkovi, jehož práci
hodnotí"(12) . Další
materiál připomíná odpovědnost
recenzenta. Uvádí, že vědec v plášti soudce nemůže být ve svém mínění libovolný. Musí být
konstruktivním kritikem (13).
Pro recenzní činnost proto nejsou
příliš vhodné pojmy oponent a oponentura, kdy se u dotyčného posuzovatele
apriorně předpokládá opačný, kontroverzní, event. nadřazený postoj.Cílem
recenze je rukopis celkově zlepšit, nikoliv jen zamítnout.(14) Na recenzenta, zejména redakčního, jsou kladeny také vysoké
morální požadavky. Jde zejména o to, aby autora nepřipravil o možné myšlenkové
prvenství a nepřisvojoval si výsledky cizího výzkumu.
Předpublikační recenze by
si měla všímat tří okruhů – obsahového, jazykového a formálního (zde může
pomoci také nejbližší knihovnicko-informační pracoviště).
Po odevzdání rukopisu
do (vhodně vybrané) redakce odborného časopisu vědec obvykle netrpělivě čeká na
vyjádření ke své práci. Velmi často je nutné dílo
doplnit, upravit, nebo dokonce podstatně přepracovat. Pokud je rukopis
přijat, probíhá ještě závěrečná autorská korektura. Autor v ní potvrzuje,
že redakce při sazbě a dalších redakčních úpravách pro tisk něco podstatného
nevynechala nebo nepozměnila. Někdy je to také poslední možnost, jak do textu
vsunout nějakou úplně novou informaci. Je ale třeba provést změny tak, abychom
nedráždili tiskárnu - celková délka a
rozčlenění textu by měly odpovídat původní sazbě. Případné úpravy musí být
prováděny srozumitelnou formou, prostřednictvím tzv. korektorských značek. Tyto
(hieroglyfy) bývají u slušných redakcí
součástí redakčního dopisu, žádajícího autora o korketuru. Zdálo by se, že
přijetím a publikováním vědeckého článku celá věc končí. Pravda je ale úplně
jiná. Každý, kdo úspěšně publikoval potvrdí, že naopak všechno začíná.
Ohlas na publikovaný článek.
Úloha zpětné vazby.
Hovoříme-li o vědecké komunikaci, je zřejmé, že se nejedná o
jednosměrný proces. Vědecký text má interakční povahu. Tak jako se dítě těší
z nové hračky, tak se učenec raduje z uveřejněného článku. Ještě více
ho ale zajímá ohlas, zpětná vazba (feed back) publikovaného materiálu. Ta často
rozhoduje o správnosti a dalším směru
výzkumu, má významný podíl na tom, zda
vědcem navržené řešení problému bude celospolečensky přijato (a o to
vlastně v podstatě jde). Ohlas na článek často jako sudička stává u zrodu neformální vědecké komunikace,
pomáhá navazovat nové vztahy a nová přátelství (bohužel, výjimečně i nenávisti
za hrob). Osobní kontakty vědců také zvyšují jejich produktivitu. Takové skupiny
bývají zvýhodněny, což se označuje jako Matoušův efekt podle biblického výroku
„Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i
to, co má“ ( a dobře mu tak).(15)
Kdo dočetl až sem, jistě nyní cítí nutkání aby si šel nabrousit své oblíbené pero. Ještě předtím ho ale čeká
Pokuste se najít a formulovat všechny obsahové, formální a jazykové
chyby tohoto článku.
Jiří Menoušek nsp_louny_svi@lounsko.cz
vedoucí střediska věd. informací NsP Louny
Použitá literatura:
1-
Šesták, Z.: Jak psát a přednášet o vědě. Praha, Academia
2000,s.11-12,15,81-90,142
2-
Technical Writing.[cit.2001-12-12] http://www.cs.rit.edu/~pga/CEEIC/writing.html
3-
Radford,T.: Fun but no future from sex in space .[cit.2001-12-12]
http://www.guardian.co.uk/Archive/Article/0,4273,4305379,00.html
4-
Menoušek, J.: Vědecké lékařské informace na internetu –II.. Praktický
lékař,80,2000,č.8, s.479.
5-
Špála, M.: Praktické desatero.[cit.2001-12-12] http://www.lf1.cuni.cz/~mispa/14.htm
6-
Čmejkrová, S.-Daneš, F.-Světlá,J.:Jak napsat odborný text. Praha, Leda
1999. s.37,50,52.
7-
Špála, M.: Současné mezinárodní požadavky na úpravu odborného
lékařského článku. .[cit.2001-12-12] http://www.lf1.cuni.cz/~mispa/10.htm
8-
Sørensen, C.:This is not an article .[cit.2001-12-12]
http://is.lse.ac.uk/staff/sorensen/downloads/not/notart.html
9-
Uniform Requirements for Manuscripts Submitted to Biomedical Journ Updated October 2001.[cit.2001-12-12] http://www.icmje.org/index.html
10-Bibliografická citace
dokumentů .[cit.2001-12-12] http://www.cuni.cz/~boldisp/citace.html#umist
11-Šikl,H.:Formální stránka
vědeckých prací. Časopis lékařů
českých,86,1947,č.26, s. 805-809
12-OERI Stands Alone on Peer
Review.[cit.2001-12-12]
http://www.aera.net/gov/archive/n0499-01.htm
13-Smith,R.:Opening up BMJ
peer review. BMJ,318,1999; s.4-5
14-Špála, M.: Recenze –
posouzení – peer review.[cit.2001-12-12] http://www.lf1.cuni.cz/~mispa/11.htm
15-Weis, P.: Vědecké lékařské
informace. Současný stav a perspektivy. Zdravotnická dokumentace,
21,1982,č.1-2,s.19-21.